Rumunsko – evropský Nový Zéland

Text: Michal Bulička, Tomáš Hájek, David Hainall

Rumunsko je asi nejbližší kout světa, v němž můžeme ještě dnes, v bláznivě rychlé době, najít oázu klidu a pohody. Oddech od civilizace poskytuje karpatská horská příroda měrou vskutku vrchovatou. Rumunsko, to je prostě co do krásy a rozmanitosti přírody evropský Nový Zéland. Že nevěříte?! Jeďte se přesvědčit na vlastní oči!

Snad právě proto, že tato balkánská země odrazuje svou pověstí řadu lidí světa na západ od našich hranic a s propagací krás Rumunska se nesetkáte v žádné z výpravných knih o nejkrásnějších, nejtajemnějších či nejromantičtějších místech světa, zůstaly rumunské hory výsadou českých horalů. Možná odvážné tvrzení. Vězte však, že se svými přáteli jsme během devadesátých let dvacátého století potkali ve zdejších horách až na čestné výjimky jen Rumuny a Čechy. Tradice přechodů rumunských Karpat u nás vznikla v době totalitní vlády, kdy byly většině Čechů jiné hory než Karpaty zapovězeny. Dnes už můžeme kamkoli a přesto se tradice výprav za romantikou do Rumunska zachovává už po několik generací. A to je moc dobře.
Řada lidí možná nechápe touhu vracet se do rumunských Karpat. Pro laika se mohou zdát místní pohoří podobná jako vejce vejci. Není tomu tak. Každé hory mají něco svého, čím se od svých sousedů odlišují. Nejen tato pestrost, ale naopak i jistá podobnost jsou oním magnetem. Podobnost, která tkví v tom, že se při pouti přírodou oprostíte od civilizace, která zde prostě není a pokud ano tak ve velmi ryzí podobě. Při karpatských toulkách nemůžete spoléhat na zázemí horských chat. Věřit můžete jen sami sobě a lidem se kterými putujete. K dispozici máte jen to, co si nesete v těžkém báglu na hřbetě, což je vše co potřebujete k přežití. A právě zážitky z takového způsobu cestování jsou často možná mnohem cennější než samotné poznání hor.

Karpatské ozvěny - úryvky z cestovatelských deníků

Cestou do Rumunska
…před půlnocí se dostáváme k hranicím s Rumunskem. Dopředu se děsíme, co bude následovat. Abychom obměkčili okoralá srdce zdejších hlídačů pořádku, bereme sebou švarnou děvu z autobusu, aby je častovala přátelskými úsměvy. Doufáme, že celníci nebudou vyžadovat nic jiného. Průběh je překvapivě hladký. Přejezd nás stojí jen 4 piva. Tak a jsme v Rumunsku. Celou noc se propracováváme k Jižním Karpatům. Silnice sice vypadají jako naše asfaltky, ale jsou děsně hrbolaté. V autobuse všechno rachotí, poskakuje, padá, vibruje. Spát se moc nedá. Nad ránem přijíždíme do hor. Po další asi půl hodině řidiči docházejí k závěru, že dál autobusem neprojedou. To, co na mapě vypadá jako solidní silnice je jen hliněná a notně podmáčená cesta. Neochotně opouštíme autobus. Snídáme a řidiči odjíždí. Tak a jsme v pr….. Teď už nám nezbývá nic jiného, než ty hory přejít po svých. Nasazujeme si naše 20 kg těžké chlebníčky a vyrážíme na cestu. Začíná probíhat tzv. asimilace s batohem. Každý se různě kroutí, hrbí, křiví, nahazuje si batoh, tahá za všemožné popruhy a spony. Docházíme do první a na dlouhou dobu poslední vesničky. V prachu na cestě si mezi kravskými, ovčími, prasečími, slepičími a já nevím jakými bobky a jejich producenty hrají děti. U často dřevěných a polorozpadlých chaloupek vysedávají babky a se zájmem nás pozorují…

Ve větrných horách
…Překonáním Budislavu jsme se definitivně ponořili do hloubi vysokých a kamenitých fagarašských hor. Stoupáme po suťových stezkách, přelézáme první skalky. Při pohledu do hlubokých údolí z ostrého hřebene, jenž se občas zahalí do hustých mraků si bezděčně vzpomenu na poetický popis pana doktora Nevrlého. „Větrné hory. Mlhy se valí vzhůru na hřeben ze severních sedmihradských strmin, skalnatých a tmavých, ale prudký vichr z povlovnějšího zeleného Valašska jim nedovolí přehoupnout se přes horský hřbet ...“

Ze života dobrodruhů
… Nebudu zacházet do detailů a vylíčím pouze zajímavosti. 3.den - pozorujeme krásná stáda koní, která se prohání nad našim táborem. Fantazie. 4.den - Alžbětina noha začíná připomínat výsledek středověké tortury za pomoci španělských bot na mačkání palců. Plochy bez kůže začínají vytlačovat plochy ještě epitelizované (pozn. redakce: autor je lékař). Za pomoci Framykoinu, obvazů a hlavně Tramalu to jakž takž zvládáme. Dobře rozšlápnuté boty jsou holt základ…

O psech
…Zblízka se také setkáváme s ovčáckými psy, hlídajícími stáda ovcí. Obklopeni štěkající smečkou se v semknutém šiku propracováváme kupředu. Celou situaci nakonec řeší bača, který hrdinně mezi psy vbíhá a řeže je hlava nehlava svou holí. Je lepší chodit ve větších skupinách. Teleskopické hole se také hodí a nejen jako opěra při chůzi.Někteří ovčáčtí psi vypadají přesně jako bílý psík, který doprovází baču v úvodu ke slovenskému večerníčku. Ti jsou většinou hodní. Horší jsou flekatí různobarevní kříženci velikosti vlčáka. Bývají dost dotěrní. Psi mají rozdělené úlohy. Jedni hlídají stádo a drží ho pohromadě. Druzí vybíhají na průzkum a v případě, že narazí na nějaké nebezpečí, štěkotem přivolají ostatní průzkumníky a snaží se nepřítele odehnat od stáda. Vůdce smečky má na krku zavěšený kus dřeva, který se mu plete mezi přední nohy. Je to asi proto, aby nehnal stádo moc rychle…

Bačové
…Kapitolou sami pro sebe jsou taky bačové. S dlouhou holí a malým kloboučkem naraženým na šešulce důstojně kráčí za stádem nebo nedůstojně chrápou ve stínu na dece, kterou nosí přes ramena. Mají ve zvyku se v dramatické póze stavět na horizont a opřeni o hůl romanticky hledět v dál. Nevím, kde se to naučili, ale všichni to zvládají skvěle. Jsou poměrně přátelští. Mají radost, že po dlouhé době zase vidí někoho cizího. Nadšeně se s námi zdravili a neustále něco brebentili. Bohužel jsme jim nerozuměli. Jsou většinou velmi snědí, ošlehaní a vrásčití. Celý život sice žijí na krásných horách, ale neměnil bych s nimi…

Dojení ovcí
…Večer jsme se utábořili v sedle nedaleko od salaše. Šli jsme se podívat, jak bačové na noc nahánějí ovečky k dojení. Používali i dvě ohrady propojené malou budkou s 3 průchody velikosti ovce. V budce seděli dospělí a dojili. Děti jim naháněli ovečky z první ohrady. Docela jim to odsýpalo. Moc se s ovcemi nepárali. Chytali je za notně špinavá a pokaděná rouna a pak je těmito ne zrovna čistými rukami dojili. Hygienik by se tu asi zbláznil. Pochybuji, že věděli něco o pasterizaci. Vesele se na nás usmívali a měli legraci z toho, jak si je zuřivě fotíme a s jakým zájmem je pozorujeme. Opět jsme ale stáli před neproniknutelnou jazykovou bariérou, takže jsme se domlouvali jen posunky. Vyrozuměli jsme, že nás večer zvou k sobě do salaše. S radostí jsme přijali. Bylo to setkání dvou světů. Ekvivalentem toho, co oni zažívali, by asi pro nás bylo, kdyby nám na balkóně přistálo UFO. Ještě jsme je chvíli pozorovali, hladili si ovce a štěňátka ovčáckých psů, která na nás nejdřív hrdinně vysokými hlásky blafala a po chvíli už ležela na zádech a nechávala se od nás škrabat. Vypadala jako malí medvídci. Pak jsme se stáhli zpět do našeho tábora…

Strunga Dracului
…Ranní škrábání na Negoiu uspokojí bezpochyby i náročné šutrolezce. Vodopád, suťové pole, tráva, skalky bez zajistění - tak by asi dal popsat terén pod Negoiu. Odměnou nám byl impozantní výhled na všechny světové strany a pocit vítězství ze zdolání pěkného kopce. Kousek pod vrcholem Negoiu padá červená značka příkře dolů skalním žlebem, jež nese jméno Strunga Dracului - Ďáblova průrva. Celou touto asi 200 m dlouhou vertikálou vede natažené ocelové lano. Batoh se mnou hází a po dlouhém ručkování mne začínají bolet ruce…

V bouřce bez stanu
…Začala pořádná bouře. Krčili jsme se se Sydneym pod naší celtou nataženou mezi teleskopickými holemi. Odpoledne jsme ji z jednoho konce utěsnili pláštěnkou. Sydney se domníval, že pokud přijde bouře, bude to z této strany. Zrovna jsem se ho chystal pochválit za jeho meteorologické dovednosti, když se vítr otočil. Z našeho příbytku ve tvaru obráceného „V“ se rázem stal tunel, kterým valil vítr s deštěm a nemohl ven. Rachotilo to tu jako v trysce a za chvíli jsme byli durch. Skoro by nám bylo líp mimo náš až příliš vzdušný příbytek. Vyběhl jsem ven, abych někde sehnal další pláštěnku na utěsnění druhého konce. Po chvíli jsem se vrátil maskáčovým trenchcoatem odhadem z první sv. války. Ve skučení větru jsem slyšel Sydneyho bohapusté klení, neboť mu obrazně i skutečně teklo do bot. Začal jsem zvenčí záplatovat druhou stranu „V“. Konečně se mi otvor povedlo jakž takž zaplácnout a zbylou škvírou jsem se vplížil dovnitř. Kolem řvala vichřice a my jsme si libovali, že jsme relativně v pohodě. Zapomněli jsme ještě na jednu neutěsněnou plochu - na zem. Problém byl v tom, že místo gumového prostěradla, jsem si omylem vzal pakl igelitových návleků sbalený do úhledného válečku. Doma jsem to nezkontroloval a mé překvapení, když jsem to tady pak rozbalil neznalo mezí. Návleky se zem nedala pokrýt. Po chvíli jsme tedy byli jako na vodní posteli. Po další chvíli už spíš jako v bažině. Ze země, když jsme na ni zatlačili vybublalo několik cm vody. Netrvalo dlouho a leželi jsme v asi 5 cm hluboké kaluži a voda nadále stoupala. Dali jsme povel k ústupu a jen se spacáky a karimatkami jsme vyrazili hledat útočiště. Naštěstí nás dobří lidé pustili k sobě do stanu. Druhý den ráno nás vzbudily krávy, které se potulovaly po loučce a sluníčko, které nádherně svítilo. V průběhu dne jsme oschli a zapomněli na noční plaveckou vložku…

O trudomyslnosti
…Se vzrůstajícím počtem kilometrů v nohách a dnů od civilizace, se u některých začala projevovat trudomyslnost. U těch co trudomyslností netrpěli se zase objevovavaly abstinenční příznaky. Nosným tématem všech debat se stal pěkně orosený, vychlazený, vrchovatý, napěněný, lahodný půllitřík. I stalo se. Sestoupili jsme do horského letoviska Paltinis. Zašli jsme si sice pár kilometrů, ale aspoň jsme utužili morálku v mužstvu, říkal jsem si. Chvíli poté, co jsme minuli středověkou chýši se před námi otevřel výhled do údolí na neobvykle pěkně vypadající budovy hotelů, lanovku a asfaltovou silnici. Nálada v mžiku zaznamenala raketový vzestup. Ti co se před chvílí sotva ploužili, náhle vyrazili svižným tempem vpřed. Poslední metry k hospodě někteří dokonce běželi. Nadšeně jsme se objímali, jako beduíni, kteří po dlouhé době dorazí k oáze. Problém byl v tom, že druhá část skupiny, která dorazila před námi, už vypila všechno pivo. Kvapem jsme se tedy přesunuli na zahrádku před hotel v centru letoviska. Kromě našeho hotýlku tu bylo ještě náměstíčko, pošta a diskotéka hned vedle trosek vyhořelého domu. Začal razantní mejdan. Po chvíli byl zcela zavrhnut můj původní plán dát si jedno a pokračovat v chůzi. Zanedlouho jsme si museli jít na poštu, vyměnit další peníze. Marča prvních 20 minut ani nemluvil, jen konzumoval jednoho lahváče za druhým. Ostatní za ním příliš nezaostávali. Po chvíli musela rychlá spojka z hotelu dojít pro další piva. Takovou tržbu už tady určitě dlouho neměli. Kolem půlnoci jsme vyrazili na diskotéku. Věkový průměr tu byl tak 13 let. Rodiče, kteří seděli u stěn se zájmem sledovali, jak se jejich ratolesti po sobě při ploužácích popínají. Všichni byli oblečeni ve svých nedělních šatech a naše komando zarostlých, smrdutých, rozcuchaných maníků v pohorkách a notně zapracovaných tričkách působilo dost kuriózně, až exoticky. To nám však nebránilo v tom, abychom neovládli parket a následně i stanoviště DJ, který byl tak zaskočen, že pouštěl, co jsme mu řekli a nakonec asi kolem druhé hodiny ranní se nám omlouval, že už musí zavírat. Byla to povedená akcička. Ráno jsme s jistou pýchou zhlédli pyramidku z prázdných bas, která po nás zůstala a potupně lanovkou jsme se vrátili nahoru na hřeben…

Uprostřed hor
…Samotný výstup na Paringul Mare po překonání vrchu Cirja není nikterak náročný. Severní svahy jsou příkré, plné skalních srázů, jenž byly modelovány postupujícím horským ledovcem. Jižní svahy jsou pozvolnější. Jdeme vysoko nad kary ledovcového původu, kde vedle ohromných suťových přitahují naši pozornost průzračná ledovcová jezera. U jednoho z nich strávíme i dnešní noc. Zbývá už jen zdolat nejvyšší vrchol pohoří a sestoupit do hlubokého kotle, jehož dno leží přímo pod vrcholem Paringul Mare. Z tohoto vrcholu je nádherný rozhled na uzel pěti pohoří, které se zde stýkají. Na jihu můžeme obdivovat travnatý hřeben Vilcanu, západně nad údolím města Petrosani na nás zhlíží Retezat a ze severu Sureanu…

Horská setkání
…Vyškrábali jsme se na silnici a po chvilce chůze jsme za sebou uslyšeli řev motoru. My Češi si pod pojmem silnice většinou představíme cestu s asfaltovým povrhem, ne tak v rumunských horách. Tato „silnice“ byla prý postavena starými Římany a mám pocit, že od té doby nedoznala žádných větších podstatných změn. Je to vlastně široká zpevněná kamenitá cesta, která umožnuje přepravu osob i materiálu z jedné strany pohoří na druhou. Za chvilku se k našim užaslým zrakům přiřítil náklaďák nejasné značky, původu a stáří. A hned kam že jdeme a jestli nechceme svézt. Proč ne, ušetříme si asi půl hodiny plahočení po silnici. Na korbě náklaďáku se zatím rozvinula zajímavá konverzace. Všichni něco vykládali, nikdo nikomu nerozuměl, všichni se usmívali a byli spokojení…

Ovčí hory
…Potkáváme nespočet pastevců, kteří pasou svá stáda na nekonečných travnatých pláních. Na vedlejších hřebenech, jenž spadají do hlubokých údolí, stojí dřevěné salaše připomínající roubené chaloupky z pohádek nebo domky z počátku minulého století. Nebýt té kamenité cesty, jenž připomíná neodmyslitelný civilizační pokrok a blízkost vojenského prostoru, mám pocit, že se zde zastavil čas. Z luk nad námi je slyšet ovčákova píšťala, štěkot huňatých ovčáckých psů a bimbání ovčích zvonečků. Na otevřených ohništích hliněných podlah salaší po starém způsobu vzniká ten lahodný ovčí sýr s neopakovatelnou chutí. V několika salaších jsem viděl stará dřevěná vědra se slaným nálevem a v něm naložené cihly sýra. Jinde už nají umělohmotné vaničky. Pokrok zastavit nemůžeme. Jen ti lidé jsou neustále stejní. Takoví, jako je znám z vyprávění svých rodičů a pana Nevrlého...

Noční lyžování
…Do kroniky mých lyžařských zážitků je zapsána historka, kterou těžko zažijete v Alpách. Představte si - půl desáté večer, ležím v lyžařském oblečení na posteli (abych nezmrzl) a tu slyším z chodby výkřiky "hajda, hajda, ski, telescaun". Vybíhám na chodbu a alkoholem posilněný vlekař Petru mi gesty vysvětluje, že se s kolegy vlekaři rozhodli pustit v noci vlek. Neváhám ani minutu, obouvám lyžáky beru potřebné propriety a během chvilky jsem u právě se rozjíždějícího vleku. Obloha plná hvězd, mráz, perfektní sníh. Za hodinku, co vlek jel, jsme se s kamarády skvěle sklouzli při měsíčku. Cestou do hotelu jsme ještě ač v lyžákách "hodili křápem" na diskotéce s nepěknými rumunskými slečnami a skvělý den byl u konce.

Do hotelu Sebeš jen lanovkou
…Systém plnění hotelu lyžaři není běžný jako u nás, třeba v týdenních turnusech. Každý den totiž vyveze lanovka skupinu lidí a hotel se pomalu plní. Kdo se dostane do horních pater, má to sice po mramorových kluzkých schodech daleko do přízemí neb výtahy nefungují, zato se však krapet víc ohřeje. Spací pytel totiž patří k nepostradatelné rekvizitě přebývání v hotelu. Okna se většinou zavírají hřebíky, o historkách s tekoucí raději nehovoře. Byla řeč o lanovce. Není totiž ledajaká. V zimě je jedinou spojnicí se světem a je zajímavá především časem stráveným na dvojsedačce - 45 minut. Kdo podcení oblečení, v hotelu určitě neroztaje…

V rumunské televizi
…Všechno sbaleno, chystáme se po týdnu v zimním hotelu sjet lanovkou dolů, lanovkáři mají samozřejmě času dost a tak se trošku nudíme. Náhle se však objevuje ředitel hotelu s dámou v kožichu a kameramanem v zádech. Světe div se, přijela rumunská televize! Reportáž o dovolené v hotelu. Cizinci budou zřejmě sólokaprem večerních zpráv. Rozhovor střídá rozhovor, kamera vrčí, ředitel si mne ruce. Jednacím jazykem angličtina. Diplomaticky se vyhýbáme hodnocení hotelu a chválíme hlavně kvalitní místní sníh. Pak se po čerstvě napadaném sněhu vydrápeme doslova po čtyřech na startovací rampu lanovky, odsedíme si skoro hodinku v sedačce a naše cestování za lyžařskou exotikou spěje ke konci…

Nejznámější rumunská pohoří telegraficky (řazeno abecedně)

Apuseni
Západní hory zahrnuje krasové oblasti evropského formátu. V jeho centrální části – masívu Bihor je koncentrace přírodních fenoménů neobyčejně vysoká. Ponorné řeky, obří jeskynní dómy, nejvyšší jeskynní portál v Evropě, vyvěračky, soutěsky nebo ledové jeskyně jsou přírodní skvosty, které stojí za to. Apuseni je pro nás nejbližší karpatský masív na území Rumunska. Apuseni je vlastně soustava 1 pohoří a ta ač jsou velmi blízko od sebe je jejich charakter často velmi rozdílný. Proto je Apuseni mozaikou pestrých a rozmanitých přírodních celků. V Bihoru nejde ani tak o přechod horských hřebenů jako spíš prolézání zajímavostí na krasové planině Padiş.

Banát
je rozsáhlé hornaté území na JZ Rumunska. Částečně krasová oblast je z českého pohledu zajímavá především českou menšinou se svou identitou, která zdejší hory obývá už od dvacátých let 19. Samotné hory jsou hodně zalesněné a těžko srovnatelné s mnohem vyššími karpatskými hřebeny. Kouzlo Banátu spočívá v toulkách od vesnice k vesnici a nadchne určitě více ty, kdož sem přijíždějí za účelem poznání života lidí než za krásami hor. Ale i příroda zde má co nabídnout. Nejpopulárnější lokalitou Banátu je průchodná soutěska řeky Něry a veřejnosti přístupná jeskyně Comarnic.

Bucegi
ač malé rozlohou dosahují velehorské výšky. Hlavní hřeben Bucegi tvoří podkova, jejímž vrcholem je i nejvyšší hora Bucegi – La Om (2.504 m). Odtud spadají k jihu dvě ramena podkovy která mezi sebou svírají náhorní planinu rozbrázděnou dolinami. Hory zpestřují slepencové hřiby Babele i tréninkový stadión u Piatra Arsa. Bucegi leží na spojnici velkoměst Brašova a Bukurešti a proto je to jednoznačně nejnavštěvovanějším rumunským pohořím.

Caliman
je nejvýznamější rumunské pohoří vulkanického původu. Celé hory se vyznačují velkou rozmanitostí krajiny. K vidění jsou slepencové útesy, malebné poloniny, velehorský charakter hlavního hřebenu i stopy po dávné sopečné činnosti. Bohužel ovšem také devastace přírody prostřednictvím povrchového dolu v lůnu hor. Hory tuze málo navštěvované, ale o to půvabnější.

Capaţini
nepatří mezi populární rumunská pohoří. Jeho sousedství s Paringem a soutěska Cheia jsou však atributy, díky nimž je Capaţini poměrně navštěvovaným pohořím. Capaţini je obklopeno horami ze všech stran a v jeho blízkosti nenajdeme žádné větší město. V údolí řeky Olt jsou zajímavé lázně Baile Olaneşti, půvabné městečko Calimaneşti a hlavně klášter Cozia.

Ceahlau
je malý nicméně velmi působivý vápencový masív. Při výstupu na náhorní planinu zaujmou vynikající výhledy na skály masívu i vysoko položený klášter. Nejvyšší partii Ceahlau tvoří náhorní plošina Dochia z níž vybíhají bizarní skalní hřebeny, které záhy spadají příkrými svahy do údolí. Tyto stráně jsou porostlé smrkovými lesy, zatímco plošina Dochia se pyšní bohatou horskou vegetací, mj. protěžemi.

Cindrel
Pohoří Cindrel (často nazýváno také Cibin) sousedící se Şureanu a Lotru svými travnatými pláněmi s plochými vrstevnatými skalami, hřebeny bez konce obývané pouze pastýři a jejich ovcemi. Poetický popis v Karpatských hrách popisuje sbírání granátů na svazích Cindrelu i romantiku ledovcových jezírek, třpytících se na dně ledovcových karů. Cindrel se zvedá kousek za velkoměstem Sibiu s úžasnou městskou památkovou rezervací. Stejně blízko, v Cisnădie leží skvostný opevněný klášter. Obojí stojí za návštěvu.

Fagaraš
je nejvyšší a jedno z nejrozlehlejších rumunských pohoří. I proto je mezi českými horali společně s Apuseni nejoblíbenější a nejnavštěvovanější. Fagaraš zapůsobí svou rozlehlostí, výraznou hřebenovkou i horskými plesy. Tyto hory jsou velmi dobře dostupné ze severní strany a prostředkem hřebene prochází jediná opravdová rumunská horská silnice v „alpském stylu“ spojující severní úpatí s jižním.

Godeanu
Godeanu sousedící s Retezatem patří na rozdíl od svého známějšího bratra k těm méně navštěvovaným horám. Díky Retezatu se však stává poměrně často součástí týdenního přechodu Retezat + Godeanu. Kdo má rád zaoblenější travnaté kopce, hluboké kary s jezírky nebo romantiku často zamlžených polonin nebude určitě zklamán.

Haşmaş
není příliš velký a vysoký masív. Jeho půvab tkví hlavně v tom, že na jeho území jsou dva přírodní fenomény – Bicazská soutěska a Lacul Roşu. Právě tato dvě místa jsou dosažitelná pohodlně po silnici a tedy velmi hojně navštěvována. Naopak hřebeny hor rozhodně davy turistů nehýří.

Iezer Papuşa
je popisováno jako samostatný horský masív, který je bezprostředně propojen se známým Fagarašem spojovacím hřeben. Tyto hory lze zařadit do kategorie opuštěných.

Lotru
Pohoří Lotru navazující na Şureanu svými travnatými pláněmi s plochými vrstevnatými skalami, hřebeny bez konce jsou obývané pouze pastýři a jejich ovcemi. Nejvyšší část charakterizují morénové kary.

Paring
Paring je hned po nedalekém Fagaraši druhým nejvyšším horstvem Rumunska. Svým vzhledem připomíná Nízké Tatry. Mezi našinci je Paring oblíbený. Na Paringu jsou podobně jako na Retezetu patrné stopy ledovcové činnosti ve formě karů s morénami a řadou ledovcových jezírek. Atraktivní jr snadná dostupnost z velkého města Petroşani i blízké sousedství Retezatu, Vilcanu, Sureanu, Lotru a Capaţini.

Piatra Craiului
je rozlohou malé ale půvabné pohoří. Bělostný vápencový hřeben ční vysoko nad okolím a jakoby se postavil napříč do cesty největšímu rumunskému horstvu – Fagaraši. Hlavní hřeben pohoří je zasazen mezi lesy a poloninami. Jako jedno z mála rumunských hor nabízí četné a kvalitní horolezecké terény.

Retezat
Retezat patří k nejkrásnějším, ale také nejnavštěvovanějším rumunským horám. Zatímco jinde v Rumunsku tvoří většinu horských turistů Češi a Rumuni, na tábořišti u Bucury uslyšíte všechny světové jazyky. Svou četností horských ples se Retezat velmi podobá NP Saint Maurici v centrálních Pyrenejích. Jezernaté hory tvoří dva souběžné hřebeny, propojené díky příčnému hřebenu v jakousi podkovu. Retezat je jednoznačně nejvíce chráněným územím Karpat. Armáda důsledných ochranářů hlídá hlavně oblast kolem jezer Bucura a Zanoaga. Retezat je už od roku 1935 národním parkem.

Rodna
To jsou mohutné, opuštěné hory podobné např. slovenským Roháčům. Zejména od severu působí velmi mohutně. Celkový směr západ - východ bez náročných hřebenových uzlů, zpravidla strmé severní a mírné jižní svahy, dostatek chráněných tábořišť s pramenitou vodou, více možností úniku z hřebene do zalidněného severního údolí, relativní odlehlost v severním pohraničí a z toho plynoucí menší množství turistů, to je jen několik charakteristik, které tvoří z pohoří Rodna perličku Východních Karpat.

Şureanu
Munţii Şureanu to je dvoutisícový hřeben, travnaté pláně, asijské rozlohy, dokonalá liduprázdnost, zříceniny dávného dáckého města Sarmizegetusy na severních svazích… Tyto hory mají rovněž druhý název Sebeş, podle řeky, která jej odděluje od pohoří Cindrel i Lotru a směrem k severu protéká městem stejného jména.

Ţarcu i Cernei
Ţarcu i Cernei jsou typické pastevecké hory především pro svůj poloninový charakter. Holé hřebeny jsou až na malé výjimky travnaté a poseté desítkami ovčích stád. Zatímco nejvyšší partie Ţarcu obepínají mohutné ledovcové kary, táhlý hřeben Cernei zdobí vápencové útesy.

Vilcan
je velmi dlouhý (60 km) holý hřeben, táhnoucí se nad průmyslovým údolím řeky Jiu de Vest. Hory působí velmi pustým, opuštěným dojmem a jsou i málo navštěvované. Možná i proto, že je obklopeno atraktivnějšími sousedy, především Retezatem a Godeanu.

Co vše lze dostat v Rumunsku za fotografie?

Ve čtvrtek jsme dorazili do pohoří Lotru a sedla pod Picioru Tiempei. V rukávu jsem měl skrytý trumf. Přesněji řečeno v batohu skryté fotografie z minulého roku.
Nevydržel jsem čekat a při první příležitosti jsem vzácný dar předal domorodcům. Rozpoutala se neuvěřitelná scéna. Maria spráskla ruce a nevěřícně si fotky prohlížela. Nahlas začala něco vykřikovat. Ostatní bačové a bačině nechali ovce ovcemi, krávy, kravami, prasata, prasaty a seběhli se k nám. Byli tu všichni jako loni – od snědých chasníků po blonďatou holčičku. Navzájem se identifikovali na fotkách, hlasitě se smáli, lomili a tleskali rukama, trhali si magické obrázky z rukou a nemohli se na ně vynadívat. Tak nezkalenou a opravdovou radost jsem snad ještě neviděl. Bylo to fantastické. Když se asi po dvaceti minutách trochu uklidnili, pantomimicky nám ukazovali, ať večer přijdeme do salaše.
Utábořili jsme se na loučce u lesa a šli se podívat na dojení oveček. Při pohledu na zacuckovaná, hnědá rouna v oblasti vemen mě opět přešla chuť na zdejší mléčné produkty. Na louce bylo veselo. Mezi stany se nám proháněly krávy, o kus dál ryla v zemi masivní prasnice obklopená asi pěti selaty a štěně pasteveckých psů nám vesele kradlo potraviny.
V podvečer do tábora dorazila delegace 5 ženských s mísami plnými sýra. Zapózovaly našim fotografům a předaly nám dary. Musím uznat, že i přes mé hygienické námitky byl sýr velice chutný. Následné 2 Endiarony také nezaškodily (autor je lékař).
Po jídle jsme s Davidem a Frantou vyrazili vrátit misky. Bez větších incidentů se nám podařilo přebrodit hnojiště obklopující tu každou salaš. Domorodci preventivně nosí vysoké gumáky. Naše pohorky jsou na podobný terén obrazně i reálně krátké a borci, kteří si sem vyrazili v sandálkách měli hovna až pod koleny. Kam se hrabe Gore-Tex na starou, dobrou pryž.
Přijali jsme pozvání dál. Vevnitř bylo příjemně a vonělo to tu čistě dýmem, sýrem a mlékem. Poseděli jsme na lavici pokryté dekami a ovčími kůžemi. Před námi na hliněné podlaze hořel ohýnek a jedna z žen vařila v kotli zavěšeném z trámu kukuřičnou kaši - mamaligu. Za dřevěnou stěnou chrochtala prasata. Ve vedlejší místnosti ve velkých kovových kotlích skladovali mléko a na šikmých stolech stály jakési kovové rakve na výrobu sýra.
S pomocí slovníku jsme se pokusili o konverzaci. Šlo to pomalu. Děti si v mezičase nadšeně hrály s foťákem mírně rozpačitého Franty. Mastnými prstíky rejdily po polarizačním filtru a jemné optice. Pípaly a blikaly s mýma hodinkama a dobře se při tom bavily. Na závěr došlo k výměně adres. Blonďatá holčička si sedla za stůl v ložnici a začala obřadně psát. Maria ji k tomu svítila a ostatní radili. Sešeřilo se a v mihotavém světle svíčky byla v dřevěné místnůstce vidět skupinka exoticky vypadajících lidí nakupených kolem bloňdaté dívenky. Bylo to jako výjev z bible nebo z hodně dávných časů. Prostě paráda.
Maria nám odevzdala adresu a neustále se na něco ptala. Samozřejmě jsme nerozuměli. Po chvíli listování ve slovníku se ukázalo, že chce vědět, zda jsme ženatí. Nebyla by to tak špatná výměna za pár fotek dostat nevěstu se zlatými zuby, 400 ovcí věna a výletní chajdu tři dny od civilizace uprostřed pohoří Lotru. Nikomu z nás se ale do podobné transakce nechtělo a tak jsme se radši kvapně rozloučili a přes hnojiště upalovali k táboru.

Tomáš Hájek