K oprávněnému stříhání lidí, jakožto vaší hlavní výdělečné činnosti se lze dostat v zásadě dvěma způsoby:
1. Kadeřníci jsou lidé, co studovali střední školu, kterou uzavřeli závěrečnými zkouškami, při nichž museli na svých známých a přátelích předvést veškeré své nabyté schopnosti a ukázat, že zvládají všechny základní styly. Pokud nikomu vlasy nezkazili a všichni odešli s krásnými účesy (a neodvrátili tak od nebohých budoucích kadeřníků svou přízeň), dostali za svůj výkon výuční list, který legalizuje jejich podnikatelskou činnost v kadeřnickém salónu.
2. Lidé se také mohou stát kadeřníkem po tak zvaném „rychlokurzu“ (rychlý je v porovnání s celou střední školou) třeba v rámci rekvalifikace, když nemohou najít práci, nebo když zjistí, že to, co vystudovali, není vlastně práce pro ně. Na závěr takového kurzu dostanou opět diplom, který je opravňuje ke stříhání lidí a v podstatě o nich tvrdí, že by měli umět dělat svou práci dobře.
Amatérská péče
Ostříhat vás může také vaše maminka, teta, kamarádka, či sousedka (samozřejmě, že nechci úmyslně vynechávat opačné pohlaví, ale ještě nikdy jsem se nesetkala s amatérským kadeřníkem, proto je s dovolením opomenu), která vlastní buď přímo kadeřnické, nebo jen ostré nůžky a která má pocit, že je v oblasti stříhání vlasů zručná (a samozřejmě, že jí to také musí bavit, jinak zadarmo ani kuře nehrabe). Pokud je opravdu zručná, tak můžete dosáhnout stejného výsledku za mnohem lepší (ne-li nulovou) cenu. Když k někomu takovému jdete, riskujete ovšem, že jim „ujede ruka“, nebo se něco nepovede a dojde ke katastrofě.
Možná mi namítnete, že k pohromě může dojít i u nezdařilého profesionála, ale po něm můžete alespoň oprávněně požadovat finanční náhradu, nebo opravu vlasů zdarma. Takové požadavky na vaše známé, kteří to dělají v podstatě jen z dobré vůle a za hubičku, můžete mít jen těžko, takže vám zbývá maximálně tak na několik měsíců zalézt do nory a ulehnout k hibernaci, nebo objevit to, jak moc vám sluší čepice a klobouky.